Možná v jednotlivých částech naší cesty k diagnóze, vidíte spoustu varovných kontrolek. Souhlasím, jsou tam. Ale věřte, že úhel pohledu je úplně jiný, když pročítáte blog s tématem vzácných onemocnění a když zkrátka jen žijete život se svým prvním dítětem. Nemáte s kým srovnávat a ani nevidíte důvod, proč to dělat.
Lucinka má velký dar. Její sociální schopnosti jsou na tak vysoké úrovni, že jimi dokáže často zakrýt mezery, které má jinde. Tedy když chce. A tenkrát chtěla a nic jiného neznala. Ona byla tak veselá, sluníčková, spokojená. Nenapadlo nás hledat zádrhely. Jenže ony si našly nás …
Naše školka je vesnická jednotřídka a je v ní 25 dětí. Tam už panečku bylo s kým Luc porovnat a paní učitelky na to mají extra trénované oko. A tak přišlo upozornění, že nestačí na procházkách ostatním dětem a když budou mít nějakou naplánovanou, bude lepší, když si ji necháme doma. A červíček začal hlodat.
Viděli jsme, že Lucinky chůze je zvláštní. Brali jsme to ale jako přirozený následek toho, že začala chodit tak pozdě. Paní neuroložka nám v těch necelých dvou letech řekla, že na olympiádu se pravděpodobně nedostane, ale to pro život nepotřebuje a my souhlasili. Procházka s dětmi ale přece není maraton. To by asi zvládat měla. Aniž bychom si to uvědomovali, v tu chvíli jsme stáli na startovní čáře. Přišlo první objednání k dětské doktorce s myšlenkou, že tady něco nehraje … (pokračovat na další část příběhu)
2 komentáře u „ZAČÁTEK VŠEHO“