Roztrhl se s nimi pytel, co? Tss, to dřív nebejvalo. Teď, kdyby měl člověk každýmu přispět, sám by neměl na chleba. Takových by bylo, co by potřebovali pomoct a nikde se neprosí … Všichni máme svý problémy. Tak oni vybírají na léčbu a pak si jedou na dovolenou?!
Tohle není o naší rodině ani vyloženě o vzácných, ale o těch, kteří týdny, měsíce a roky shánějí finanční prostředky na zlepšení kvality života svých dětí nebo blízkých. Oni nemají energii na vysvětlování nebo obhajoby. Věnují se důležitějším věcem. Tenhle článek je věnován jim všem. I když oni nejsou ti, kteří by ho potřebovali číst.
Vzpomeňte si na chvíle, kdy jste měli malé děti. Možná je to zrovna teď. Určitě si vybavíte ty nepříjemné pocity, když byly nebo jsou nějak běžně, ale ošklivě nemocné. Trhá to srdce. Člověk by udělal cokoliv, aby pomohl. Sice ví, že to je “obyčejná” nemoc, ale stejně se bojí. Úplně se upozadí všechno ostatní a poskytuje se maximální péče, dokud je to potřeba. A když nemoc ustoupí, je to vážně úleva. Protože i po pár dnech takovýho režimu, přichází vyčerpání level milion.
A teď si představte, že ten stav, v normálním případě akutní a několikadenní, trvá nepřetržitě. Dnes a denně se díváte na to, že vaše dítě není v pořádku. Ta maximální péče, kterou se stále snažíte poskytovat, postupně ztrácí kapacitu. Tak moc mu potřebujete pomoct a nevíte jak, že vás to trhá na kusy. Život přitom nepřetržitě běží dál. Žádné “práce stranou” s ošetřovným od doktora, sourozence obstará zbytek rodiny, to prádlo se pár dní nezblázní a jídlo se prostě výjimečně objedná. Není to mimořádka. Je to vaše dlouhodobá realita.
Pohoda, co? Ale stejně se nevzdáváte. Hledáte cesty, léčby, terapie, pomůcky. Ty stojí peníze. Jsou to výdaje, které se stanou vašimi běžnými, ale ve skutečnosti jsou nad rámec běžného rodinného rozpočtu. Pro připomenutí, život se stejně nezastaví ani nezpomalí, pořád platíte více méně všechno ostatní, jako zbytek světa. A ty světe div se, i tak si přejete vyrazit někdy na dovolenou nebo si zajít na večeři. I když to pravděpodobně je mnohem komplikovanější, než si kdo umí vykreslit.
Tímhle psaním přitom nechci hlásat přispívejte!. To je na vás. Jen jsem se pokusila přiblížit, jaká situace vede k tomu, že se člověk ke sbírce ubírá. Není to z rozmaru nebo legrace a musí to být sakra těžký. Nestačí totiž jít jen “s dítětem na trh”, ale ještě by se to mělo v ideálním případě umět, aby to nakonec vůbec k něčemu bylo. Protože každýmu podpora Nikol Leitgeb rozhodně nespadne do klína (i když velké díky za ty, kterým ano!) a co se z jedné strany občas projevuje jako velkolepá solidarita, je z té druhé opravdu náročný a vyčerpávající proces.
Jo, je to pravda. Když má někdo člena rodiny v nějakém opravdu špatném zdravotním stavu, tak se to někdy bez sbírky neobejde. Já si pamatuju, jak jsme v práci před lety sbírali víčka s petlahví pro nějakého chlapečna na invalidním dní vozíček. Ale nevím, jaký to nakonec mělo efekt
Tuhle „víčkovou“ éru si taky dobře pamatuju. V podstatě těm dnešním finančním sbírkám předcházela 🙂