PRVNÍ VÝVOJOVÉ ODCHYLKY

Lucinka si dávala na čas s prvním úsměvem, často bojkotovala pasení koníků, ale v ničem nebyl extrémní odklon od normálu. My jsme nepatřili mezi rodiče hrotiče, při pravidelných pediatrických kontrolách nezaznívalo nic znepokojivého, takže no stress. Alespoň do roční prohlídky.

Tam poprvé padlo, že je motorický vývoj Lucinky opožděný. Následovaly fyzioterapie, návštěvy neurologie, ale stále jsme byli úplně v klidu. Na čem jsme začali s Luc pracovat, to se zlepšovalo. Pomalu, ale přece. A když v devatenácti měsících začala chodit, mysleli jsme, že je hotovo. Fyzioterapie nám další nenapsali, že teď už zkrátka všechno dožene. (Uf, paráda).

Od té doby jsme si zase žili v pohodičce. Já podruhé otěhotněla. Přestěhovali jsme se z města na vesnici, narodila se Emilka. Lucinka měla ve třech letech nastoupit do školky. Bylo lehký drámo, jestli se zvládne včas odplenkovat, ale zvládla to asi týden před koncem prázdnin. Opět, tenkrát jsme tomu nepřikládali žádnou velkou váhu, ale samozřejmě dnes víme, že to všechno se vším souvisí. Nemám to jak dokázat, ale věřím, že se na záchod naučila proto, že se tak moc těšila na školku a věděla, že s plenkou se tam nechodí. Lucinky láska k dětem je totiž něco tak unikátního, že se asi nebudu pokoušet to popisovat. To se musí zažít. 

Nástup do školky byl tedy zase něco, co se jen tak nevidí. Od prvního dne to tam milovala. Když jsem pro ní chodila plakala, ale protože tam chtěla ještě zůstat. Až jsem se malinko tiše urážela 😀 Pro Luc byla školka ráj. Naši radost z toho, ale brzy vystřídaly obavy … (pokračovat na další část příběhu)