aneb jak to s různými diagnózami (ne)zvládáme
No, že jo? Všichni jsme dneska už nachytřený až na půdu. Stresem a dlouhodobou koupačkou v kortizolu, si zaděláváme na malér. To ví každej. Máme to načteno, někdo i odžito. Heč. Ale hele, ono to někdy vůbec nejde aplikovat, všimli jste si? Jakože vyzenovaná máma malých dětí, je vždycky podezřelá. Buď musí mít vinnej sklep…
S naprostou jistotou se tenhle termín s Lucinkou spojuje. Ve skutečnosti je ale, minimálně v našem případě, plný nejistoty. Jako oukej, v některých oblastech je na tom stejně jako vrstevníci, v něčem i trochu napřed, ale naopak jsou oblasti, kde je hluboko pod průměrem. To se pochopit dá. Ale jak s tím do paďous naložit…
Takhle hezky při konci května, máme letos za sebou zatím 30 návštěv. Těch u doktora. Nebo jiného odborníka skrz zdravotní stav. Na prstech jedné ruky se dá odpočítat, které absolvovala Emis, zbytek patří Luc. Tohle samo o sobě, má na život naší rodiny obrovský vliv. Bohužel neviditelný… Ale tak nemá žádná výrazná omezení, žije vlastně…
Myslím si, že tahle otázka vyvolává celkem velkou diskuzi. Já jsem se s tím setkala už hodněkrát. Je to dobře, sdílet věci ohledně zdravotního stavu svých dětí? Asi by se nabízelo, že můj názor bude jednoznačný, když jste na tomhle blogu. Ale není to tak. Moje cesta sem, na tyhle stránky a předtím k příspěvkům…
Roztrhl se s nimi pytel, co? Tss, to dřív nebejvalo. Teď, kdyby měl člověk každýmu přispět, sám by neměl na chleba. Takových by bylo, co by potřebovali pomoct a nikde se neprosí … Všichni máme svý problémy. Tak oni vybírají na léčbu a pak si jedou na dovolenou?! Tohle není o naší rodině ani vyloženě…