Takhle hezky při konci května, máme letos za sebou zatím 30 návštěv. Těch u doktora. Nebo jiného odborníka skrz zdravotní stav. Na prstech jedné ruky se dá odpočítat, které absolvovala Emis, zbytek patří Luc. Tohle samo o sobě, má na život naší rodiny obrovský vliv. Bohužel neviditelný…
Ale tak nemá žádná výrazná omezení, žije vlastně docela normálně, ne?, častá otázka a taky převládající dojem zvenčí. Vyšetření a terapie přitom zdaleka nejsou jedinou odchylkou od normálu, kterou Lucinka žije. Ne sem tam potká. Žije! Mohla by na to být tím pádem zvyklá? Myslím, že jo. Možná i je. To ale neznamená, že to v pohodě zvládá …
Lucince je 6 let. Díky nerovnoměrnému vývoji ale těžko určíme, na kolik se opravdu cítí. Jednou až dvakrát týdně navštěvuje nějakou ordinaci, cvičebnu, něco. Bez ohledu na to, jestli se jí chce, jestli se dobře vyspala, jestli už toho na ni ten den nebylo moc. I u zdravého dítěte jsou to nevyzpytatelné a křehké okolnosti. U Luc to platí několikanásobně. V nějakém rozpoložení tam jde. To ovšem nevypovídá nic o tom, v jakém to absolvuje. A nakonec ani o tom, s jakým bude odcházet. Takhle to jde zas a znova.
Toť jen jeden z úhlů pohledu. Každá tahle milá návštěva se musí totiž vykomunikovat, objednat, nějak se na ní musíme dopravit, někde mezitím musí být Emis. Samozřejmě, Lucinka je hlavní aktér, ale větší nebo menší roličku si vždycky střineme všichni. Na pozadí jsou důsledky náročného plánování čehokoliv, překopávání režimu, odsouvání vlastních zdravotních i jiných témat, protože na ně není čas ani kapacita a tak.
Není třeba z toho dělat tragédii, to vůbec. Ale je to jedna z těch okolností, která námi, jako vzácnou rodinou otřásá hodně hluboce a dlouhodobě. Dopady se můžeme snažit všelijak mírnit a čančat, ale je jich tolik a v takové intenzitě, že je to někdy fakt mission impossible.
Taaaak, trošku jsem si odlehčila. A za chvíli odjezd na návštěvu 31 …
1 komentář u „(NE)VZÁCNÉ NÁVŠTĚVY“