NEMAKAČENKO?

Ne, to nejsem. Přesto nálepku “nezaměstnaná” někde přilíplou mám. Dřív jsem o tom neuvažovala do hloubky, ale na první dobrou bych asi řekla, že nezaměstnaný je ten, kdo zaměstnaný být nechce. I když se třeba tváří, že jo. Ten postoj nebyl nijak špatně míněný, výrazný ani důležitý, ale stejně jsem si ohledně něj vykoledovala pořádnou lekci.

Při nástupu na mateřskou, pak na rodičáku, prostě v průběhu všech těch let, i když přišly diagnózy, nikdy jsem si nemyslela, že to budu mít s prací neřešitelné. Protože píšu přece. Tss, mám vyhráno, protože to můžu dělat z domova a podle svých časových možností. Taky jsem to celou dobu dělala, přijímala různé zakázky a fungovalo to. Nebylo to easy, najít čas, energii a to psací rozpoložení, ale nakonec to vždycky nějak šlo. Navíc jsem to brala jako skvělý zpestření při všem pečování a mámování.

A ono to takhle pořád jde. Dostanu nabídku, když přijmu, tak zpracuju, odevzdám, dostanu zaplaceno. V čem je teda problém? Nikdo mě nezaměstná. Smůloš. Ony jsou totiž moje možnosti pro potenciální zaměstnance, taková láska na první pohled. Teoreticky můžu 3 dopoledne v týdnu. Někdy tam ale máme nějaké terapie nebo vyšetření. Někdy znamená asi každé 2-3 týdny, když se budeme hodně snažit to přizpůsobit. Práci vždycky odevzdám na čas, ale nemůžu zaručit, kdy ji budu dělat a že budu na příjmu v předem domluvené hodiny. Nemůžu nikam dojíždět a potřebuji pracovat čistě jen z domova. A ještě bych mohla chvíli pokračovat… Zaměstnanecký poměr s mými podmínkami, je prostě sen. 

Takže jsem odkázaná na autorské honoráře, dohody, ale zaměstnání zkrátka nemám. A to jsou pořád obrovské benefity toho, že píšu a může to šlapat alespoň nějak. Takže na jednu stranu chci říct, hele nakonec dobrý. Ale na druhou chci zdůraznit, že i takové důsledky má speciální péče a přizpůsobení podmínek dětem, které to potřebují. 

Co si z té lekce odnáším? Pro společnost je to většinou jedna škatule, ale haló! nezaměstnaný a nezaměstnatelný, je rozdíl.