Pokud mluvíme o speciální péči u dětí, často je to takový vošemetný. Všechny děti potřebují dopomoc v hromadě činností, že jo. Pomáháme jim se najíst, oblíknout, umýt a … 847 dalších věcí. Takže vlastně ani speciálně pečující osobě, u malých dětí, nemusí tak úplně docházet, v čem je zakopanej pes. Jo, mluvim o sobě.
V přirozeném a zdravém procesu, se naše péče proměňuje, úměrně věku dítěte tak, jak se vyvíjejí jeho schopnosti a dovednosti. Když všechno běží, jak má, asi málokdo z nás, například běhá do školní jídelny s bryndákem a plastovou lžičkou, aby svýho školáčka nakrmil. Že už jsme bryndáky dávno poslali do druhý a třetí ruky a zmazaly je už 3 další batolata, je zapomenuto. Nijak se neradujeme, že naše dítě jí samo a příborem. Máme zase nový jiný témata. Teď nás péče tlačí zase odjinud, protože život běží dál.
Jenže mimo tenhle proces, který asi všichni známe a umíme si představit, platí úplně jiný pravidla. Nebo spíš, neplatí žádný. Když s věkem, některý ty potřeby neodpadaj, začne to bejt najednou těžký. Bylo úplně ok a v pohodě třeba 3 roky brát ten bryndák a plastovou lžičku do ruky, jenže najednou to vůbec ok není. Protože přistály nový potřeby, věku úměrný. To dává smysl. No jo, ale ony neopadly ty, který už k tomu stejnýmu věku, úměrný nejsou. Fuuu.
Záležitost “bryndák”, je jen modelová situace, ne naše. Máme svý, jiný, ale chtěla jsem to mít hezky představitelný pro všechny. Dělat tu stejnou pečující dopomoc, pro dvouleťáka a sedmileťáka, je každý úplně jinde.
Někdy to lidé okusí, třeba u svých nemohoucích rodičů a prarodičů. Mají pro ně dělat třeba úplně to stejný, jako dělají doma pro svoje děti, ale prožívají to úplně jinak. Někdo to zmákne levou zadní, to jo. Ale pro někoho, je to třeba mega náročný a pro jiného to ani nepřipadá v úvahu. Jasan, má to svý odlišnosti, dítě versus senior, ale jako vždycky, chci přiblížit život pečujících všem. A i tohle téma, se nás mnohých týká nebo týkat bude.
Takže chci říct, že mám někdy pocit, že mi z těch záležitostí, který s námi bydlí už nepřirozeně dlouho, hrábne. Sem tam si řeknu, že už to nedám a končim. A považuju to, za vcelku normální. Koneckonců, nikdy jsem neskončila, nějak to dávám a zatím mi nehráblo. Tak snad to vydrží 😅
Některý věci holt změnit nejdou nebo to trvá dýl, než by se nám líbilo. Pálí to, tím spíš, když se nás to týká a něco nás to stojí. Ale vim, že tlačit to, vztekat se nebo litovat, nepomáhá. Jo, stejně k tomu někdy sklouznu, ale hodně rychle obracim list. Mám na to eňo něňo motivační afirmaci, kterou vám dneska závěrem naservíruju. Třeba se vám někdy bude hodit …
LEPŠÍ ČERNEJ HUMOR, NEŽ ČERNÝ MYŠLENKY!