Může se to zdát zvenčí úplně nanic a nefér, jak to všechno máme. Tolikrát jsem si to od někoho vyslechla … Já to ale vidím trochu jinak. Naprosto otevřeně a upřímně – to, že tady tohle můžu psát, je samo o sobě ukazatelem ŠTĚSTÍ. Je to citlivý a možná pro hodně lidí víc, než pro mě, ale myslím, že stojí za to o tom mluvit.
Nikdy nezapomenu na to, jak jsem někde slyšela, že lidé si závidí rakoviny. Tenkrát mě to šokovalo. WTF?! Dneska to chápu. Jsme v jiné škatuli, ale stejně dost možná mezi těmi, kterým je záviděno. Nevíme, jaké to je, když jsou děti v bezprostředním ohrožení života. naŠTĚSTÍ! Pořád se bojíme, pořád nevíme. Jenže co, když víte? Když to znamená, že bude jen těžko, hůř a nebo nejhůř? Asi má obojí něco, ale mám pocit, že nám, co nevíme, se naděje a pozitivita udržuje aspoň trochu líp. ŠTĚSTÍ získává bod.
Situace nás taky dokopává k tomu, že dáváme holkám opravdu hodně pozornosti a péče. Vnímám to jako obrovsky správnou věc, kterou si zaslouží všechny děti, nejen ty nezdravé. Zatím to se mnou nevypadá na případ, kdy se za pár let otočím a zjistím, že jsem s holkama něco promarnila nebo mi něco uteklo. A ŠTĚSTÍ zase skóruje.
Když k tomu přihodím, jak přirozeně jsem si začala vážit maličkostí, přehodnotila spoustu věcí, házim bobek na zbytečné remcání a tak, je to ve prospěch ŠTĚSTÍ super výsledek.
Zní to možná trochu jako z nouze ctnost. V něčem asi i je. Ale mě to neva. Těch, co všechno vidí černě, běhá už dost. A i když to nemáme úplně růžový, já radši nasazuju brejle duhový 😉