No, že jo? Všichni jsme dneska už nachytřený až na půdu. Stresem a dlouhodobou koupačkou v kortizolu, si zaděláváme na malér. To ví každej. Máme to načteno, někdo i odžito. Heč. Ale hele, ono to někdy vůbec nejde aplikovat, všimli jste si?
Jakože vyzenovaná máma malých dětí, je vždycky podezřelá. Buď musí mít vinnej sklep na Moravě nebo nebezpečnější matroš. Dobře, třeba má to štěstí na život v tlupě, kde si může dát voraz, kdykoliv zrovna potřebuje, ale já ještě žádnou takovou nepotkala. Ty snad jo?
Takže, kdo je na rodičovský superdovče, je vždycky rizikovka. To je fakt. Ale naštěstí se s tím dá docela žít. Mimo tu jednu zapeklitou část měsíce. Vím, o čem je řeč, protože než přišla Lucinky diagnóza a ruku v ruce s tím Emilky rozjetá atopie, byla jsem vlastně normální máma.
Ke všemu mám v povaze, být většinou vysluníčkovaná, jak jen dokážu. Horší bylo, že utopená v lékařských zprávách a nečekanou změnou z klasické péče na speciální, jsem to najednou nedokázala …
Je ranec stresů, který si člověk umí uplácat sám. Ale copak to jde, nemít stres ze zdravotních problémů svých dětí? To bych teprve byla zralá na léčení, si myslim. Takže pomaloučku, polehoučku, jsem se s ním jakž takž smířila. Kámoši teda nejsme, ale důvěrně se známe. Když se začne nebezpečně roztahovat, snažím se ho usměrnit. Mám na to páky, jako třeba tyhle řádky, jin jógu, “svoje” lidi, přírodu a tak.
Někdy nic z toho nezabere a holt ten zmetkoun převezme kormidlo. To sice nejsou lehký časy, ale držím se myšlenky, že dřív nebo později pominou. A číhám na svoji chvilku nebo milion chvilek, kterými se šplhám zpátky na nohy.
Tak já jen, že to no stress, někdy nejde. My, ve vzácných rodinách, jsme myslím stresový rentiéři. Hurá! A stejně, jako s diagnózou, která je nevyléčitelná, i s ním se prostě snažíme, co nejlíp žít …