Často se mě někdo ptá, jestli ty fyzio k něčemu jsou. A zavání to pochybnostmi. Půl hoďka cvičení jednou za 14 dní. Souhlasím, že z takovýho pohledu, se žádná velká sláva nekoná. Já mám ale pohled jinej.
Od začátku to mám nastavený tak, že tyhle půlhodinky jsou takový konzultace. Nejezdíme, aby se odcvičilo a nazdárek. Ani si to tam nechodím odsedět. Snažím se být aktivní, jak to jde. Klidně se plazím po zemi nebo skáču po jedný noze, je to jedno, prostě se snažím být parťák. Pro Lucinku i paní fyzioterapeutku. Aby nám to dobře fungovalo, aby to bylo v dobrý atmošce, abych pochytila co a jak.
To nejvíc, se totiž odehrává doma. My se tomu věnujeme téměř každý den. V různých podobách a obměnách, ale furt. Třeba i takhle. Právě, aby to k něčemu bylo. Není to pro mě vždycky zábavička, ale dělám, co můžu abych ji z toho vykřesala. Zároveň to chci dělat správně. Nemám k tomu žádný vzdělání a všechny zkušenosti získávám za pochodu. Takže pro mě není zbytečný, jet jednou za 2 týdny k někomu, kdo to vzdělání a zkušenosti má.
Můj názor je, že takováhle terapie není samospásná. Není to žádný soukromý, intenzivní sektor slibující zázraky. Není to řešení. Je to příležitost. Chce to úsilí, zapojení, snahu, pravidelnost a nevím, co všechno. Od Lucinky, jasně. Ale taky ode mě. To rozhoduje o úspěšnosti. Pokud to budu mít na salámu, Luc to vyčuchá a bude mít taky. Když tomu budu fandit, ale jen tu půl hoďku dvakrát měsíčně, bude to taky o ničem. Tak to vidím.
Jo a i když dětský fyzioterapeut rozhodně není na každým kroku, je za mě ohromně důležitý, aby si to mezi všemi zúčastněnými sedlo lidsky. Co si budem, vídáme se častěji než třeba s někým z rodiny. My to sednutý máme, tak tomu chci věnovat závěrem aspoň malou děkovačku.