Jsme průkopníci. My, kteří speciálně pečujeme a nežijeme přitom v ústraní, za zavřenými dveřmi. Nejsou úplně daleko v minulosti doby, kdy nezdravé dítě, bylo tabu. Označení postižené dítě, okamžitě spouštělo hrůzný představy a odvracelo zrak. Přitom, zdravotní postižení, je úplně jednoduše, odchylka ve zdravotním stavu, která má jakýkoliv dopad na každodenní život člověka.
Čím déle se věnuju psaní, tím víc mě dostává, jak silná dokážou být slova. Jakou jim dokážeme propůjčovat moc. Pořád jsou to jen písmenka, poskládaná k sobě a přitom je takový rozdíl v tom, co v nás vyvolávají … Zkuste si sami zmapovat, co to s vámi dělá.
Retardovaný člověk.
Umírající.
Nevyléčitelně nemocné dítě.
Láska na celý život.
Vysněná dovolená.
Pohádková výhra.
Jen slova. Obyčejné věty. Ale ať už vidíme v obrazech nebo se zaměříme jen na pocity, asi je každá ta skupinka slovních spojení, někde jinde, co? To já to mám úplně jinak, při všech těch větách, jsem ve stejný pohodě. No, kecám, samozřejmě. Slova prostě mají velikou moc. Vždyť proto píšu. Tak né asi.
Všímám si ale toho, jak přelomový období, v těch tabuizovaných tématech zažíváme. Je to skvělý a je to potřeba. Všem přeju lásku na celý život, vysněnou dovolenou i pohádkovou výhru. Věřte, že fakt jo! Ale život prostě může být, taky o nevyléčitelný nemoci nebo umírání a není to nic, o čem bychom se měli bát nebo stydět mluvit.
Vzpomínám na svojí babičku, která kdysi, před sto padesáti lety (jo hooodně přeháním), byla jedna z mála rozvedených. Ta prostopášnice! Tím, že pak ještě měla dítě s Afričanem, tomu nasadila korunu 🙈 Říkala, že po ní lidé na ulici házeli kameny nebo si odplyvávali. Zmákla dvě absolutní tabu tý doby. Možná, kdyby byl můj taťka postiženej, bylo by to jednodušší, než, že byl hnědější, než ostatní. Ale to nic nemění na tom, že dneska už jsme hodně jinde. Neříkám, že úplně a u každýho, ale rozhodně nastal intergalaktickej posun.
Moje babička bezesporu přispěla tomu, že rozvod nebo mít dítě s jinou barvou pleti, někdy zkrátka patří k životu. Nemusela dělat nic speciálního, prostě to odžila. Neschovávala se a ani nedržela mýho taťku, zavřenýho ve sklepě. A jo, často to neměla jednoduchý a svůj pozitivní dopad na společnost, si rozhodně sama neužila. Ale nese zásluhu na tom, že to generace po ní, maj lehčí.
My to teď děláme taky. Někdo s postiženými, jiný s umírajícími anebo taky třeba se sexuálními orientacemi. Je toho hodně, co z existence za zavřenými dveřmi, vylejzá ven. Jsem za to fakt ráda. Všechno to určitě taky jednoho dne zevšední.
Každopádně díky (nejen!) babi, že jako máma speciálního dítka, dcera míšence a na cestě k rozvodu, můžu žít hezkej život a nebát se kamení. Zkusím na ten odkaz, nějak navázat 🙌