Těžká otázka. Předpokládám, že na ni každý bude mít jinou odpověď, i pokud je v podobné situaci. Mě nejvíc dokáže zbořit to, co tu dneska zkusím popsat.
Většinou vyprávím o svym úhlu pohledu, ale málokdy mluvím o sobě. Trochu tohle nepsaný pravidlo poruším a přiznám, že jsem vysoce citlivý člověk. Hypersenzitivní, říká se. Má to svý milý okolnosti, díky kterým se mi v pár ohledech bytí mámou dětí se speciálními potřebami, daří tak nějak líp. Je tu taky druhá stránka, která zahrnuje třeba, že jsem slepá na slunci bez slunečních brýlí nebo nesnáším hlasité i jinak výrazné zvuky. To je naopak je v mámování docela prekérka, ale neva. No a taky jsem náchylná k přehlcení.
To je stav, který bych popsala, jako vyčerpání/přehřátí systému, který přijde, když je něčeho moc. Moc lidí, moc zvuků, moc podnětů. Jo, je to asi trochu, jako popis batolecích trablí, ale já už se dávno nestydím přiznávat věci, tak jak jsou a tohle není výjimka. Díky tomu, že to o sobě vím, jsem se naučila už se spoustou těch záležitostí pracovat. V jednom ohledu, je to ale většinou nad moje síly.
Lucinky nerovnoměrný vývoj, má svou největší slabinu v emoční a sociální oblasti. Dokáže ji skoro až paralyzovat i pozitivní emoce. Tak si představte ty negativní. Teda takhle, to si nepředstavíte. Příkládek, naprosto běžný u doktorů – jde se udělat nějaký úkon, paralýza strachem způsobí obrovský afekt, je zbouraná ordinace, jsem okopaná, vyhoukaná, nenáviděná, ale zároveň mně životně potřebuje. Je to rozpolcující rozpolcenost. Líp to asi nepopíšu.
Ustojím to v ordinaci, naprosto se oddám svojí službě a udělám všechno pro to, abych byla co nejvíc nápomocna Luc i bílým plášťům a měli jsme to všichni, co nejdřív za sebou. Ale pak, když je zdánlivě po všem, energeticky odpadám. Přehlcení na entou zkouší paralýzu na mě. Uměla bych si s tím asi i poradit, kdyby mě svět chvíli nechal bejt, ale mluvím o časovém úseku, ve kterým ještě Luc dojíždí rozpolcující rozpolcenost a pořád to na mě valí, protože nemůže a neumí jinak. Jsem myslim docela mistr v upozaďování se, ale tohle je regulérní zadupávačka do země.
Už jsem to prožila stokrát, ale mám zrovna čerstvý zážitek. Včera ráno byly předoperační odběry krve. O co líp to šlo v ordinaci, o to horší to bylo potom. Extrémní afekt přišel těsně před odchodem, v čekárně plné lidí. Byla to taková parádička, že přiběhli lidé i z jiné čekárny za zdí, kteří zřejmě mysleli, že dochází k vraždě. A nebyli daleko od pravdy. Všichni jen nevěřícně zírali. Nakonec jsme teda zmákly nějak odejít, ale já se začala s každou další vteřinou propadat do temna. Bylo to na mě prostě moc.
“Luci, teď si sednu támhle na tu lavičku a potřebuju, abys mě chvilku nechala být.” Ani nevím, jak to ze mě vypadlo, ale vidím to na pud sebezáchovy, protože jsem byla nejspíš těsně před kolapsem. Zaslzela jsem si, vydýchala a po pár minutách jsem cejtila, že se “vracím” a už to bude dobrý. Mohla jsem po tý chvilce zase opečovávat Luc a měla jsem z toho nakonec pocit, že jsem to tak nějak zdravě zvládla, i když příjemný, to zdaleka nebylo …
Takže kdybych to celý shrnula, nejnáročnější pro mě je, všechno to muset unést, zároveň nechávat Luc dotankovávat ode mě co a kolik potřebuje a přitom dál žít život, který zdaleka není jen o nás dvou.
Taaak a je to venku …