Taky se potíte, že na vás tuhle větu někdo vybalí? Já pekelně. Úplně nejvíc, když ji vytasí někdo, koho vídám asi tak jednou za 10 let. V klídečku spolknu všechno, co se mi během půl vteřiny prožene hlavou o tom, jak shrnout naše “máme se ..” a volím nejvíc v pohodě odpověď. Třebas “my se máme vždycky dobře”. Jenže pak přijde ta druhá obvyklá nevinná otázečka “ a co holky, jsou zdravý?” nebo v lepším případě “a co holky, všechno v pohodě?” a jsem v pasti.
Já nepotřebuju na potkání vykládat, jak se u nás věci maj. On to ani nikdo nečeká. Mým odhadem, 99 ze 100 lidí, chce prostě jen slyšet, že je všechno v normě a jít si po svým. To nemyslím nijak zle, zkrátka to tak je nastavený. Jenže já, když řeknu, že je všechno ok, tak neříkám pravdu. A to neumím. Tak většinou řeknu nějakou nejrychlejší a nejjednodušší verzi pravdivý odpovědi.
… “Zdravý úplně ne, ale to je u nás normálka.” …
… “Jo jo, v našich mezích v pohodě.” …
Bohužel to nebývá moment, který tu prekérku vyřeší. Tyhle zdvořilostní fráze mají přece jasný pravidla. Pořád stejný věty. Nikam se neuhýbá. A já si tam klidně zatáhnu něco úplně mimo?! Nastává chaos, zmatek, chyba v Matrixu. Už jsme měli každý dál pokračovat svojí cestou, ale já to celý poslala do paďous a druhá strana neví, co dál. Ptát se? Neptat? Utýct? Pronýst něco moudrýho, jakože všude je něco? Mám silnou potřebu tyhle situace zachraňovat. Mně nevadí naše témata otevřít, ale cejtim se vlastně provinile, že neumím poskytnout adekvátní odpověď ve zdvořilostních konverzacích. Přijde mi, že ať dělám, co dělám, ta situace končí tak nějak nezvládnutě.
Musím přiznat, že zrovna tohle je pro mě docela psychická ždímačka. Tím se zase stáčím k důvodům, proč takhle veřejně sdílím. A že jich je! Až se potkáme, budete vědět, že ptát se, jestli jsou holky zdravý, je blbost a sami se rozhodnete, jestli to téma nakousnete nebo se mu vyhnete. Ani jedno vůbec neva. Prostě přeskočíme tu prvotní paniku a můžeme prohodit pár vět, jak se to dělává. Hurá!